Poděkování z Čestic

Rádi bychom upřímně a ze srdce poděkovali paní Chudé, na kterou vždy vyšel výjezd, když jsme potřebovali pomoc. Je to neskutečný člověk. Ona pro nás byla opravdu "pohlazením". V průběhu těch několika dní byla skutečným majákem v bouři. Vše nám krásně vysvětlila a díky tomu jsme se my mohli v klidu připravit na mamčin odchod. Věděli jsme co nás čeká, na co se máme připravit, ale ten pocit, že Vám někdo stojí tak říkajíc za zády, byl k nezaplacení. Nejen její rady nám pomáhaly, ale samotná její osobnost byla uklidňující.

Nejvíce jsme však její přítomnost ocenili v okamžiku, kdy mamina umírala. Ač nejsem věřící, věřím, že to nebyla náhoda. Nebylo náhodou, že se u nás ten den paní Chudá zdržela. Stejně tak nemohlo být náhodou, že babička s dědou (rodiče maminy), kteří nás měli v 11 hod ve "službě" vystřídat se opozdili a díky tomu jsme u ní v okamžiku smrti byli všichni. Drželi jsme ji za ruku a o vše ostatní se postarala paní Chudá. Sestřička nás provedla celým dnem, vše zařídila, obvolala. Nevím jak vyjádřit co k ní cítím. Snad obrovský obdiv, úctu a vděčnost.

I s odstupem několika dní jsem toho plná. Jsem vděčná. Vděčná za Vaši podporu a pomoc. Vděčná za to, že jsme stihli mamku převézt domů. A vděčná za to, že jsem to mohla prožít s Ivou, že jsem u ní mohla být a možná ji i trochu pomoci.

Ještě jednou Vám moc děkuji jménem nás všech za lidský, empatický přístup, za podporu a pomoc v době, kdy jsme to nejvíce potřebovali.

Řičařovi z Čestic


Díky

Domácí hospic Setkání vstoupil do naší rodiny v okamžiku, kdy mamince byla ukončena paliativní chemoterapie. Ještě před 3 měsíci vedla velmi aktivní život, jako důchodkyně chodila do práce, podnikala výpravy s turistickým oddílem, cvičila v Sokole, pomáhala v péči o vnučky. V souvislosti s hospicem jsem poprvé před ní otevřela tabu téma - řekla jsem, že hospic smrt ani neurychluje, ani neoddaluje. A maminka souhlasila s využíváním jejich péče. Přijel k nám tým (lékař, sociální pracovnice, zdravotní sestra) a sešli jsme se my jako rodina (táta, bratři a já). Do té doby jsme se snažili věřit tomu, že to bude dobré, že je maminka silná žena, že nemoc překoná. V tomto okamžiku jsme brečeli a poprvé jsme své slzy neskrývali jeden před druhým. Začali jsme si připouštět, že konec se blíží. Nezapomenu na několik jednoduchých a tak hluboce pravdivých vět, které při tomto setkání zazněly. Maminka v důsledku onemocnění velmi obtížně dýchala, což v nás vyvolávalo obavy a já jsem se pana doktora zeptala, zda to zvládneme (pečovat o maminku doma). Nepamatuji si doslovnou odpověď, ale bylo to v tom duchu, že pro maminku je nejlepší, aby byla v domácím prostředí a oni že jsou k dispozici 24 hodin denně, aby nám pomohli. Další otázka vytryskla z pocitu bezmoci - a co teď máme dělat? Opět zazněla jednoduchá a krásná odpověď - buďte s maminkou co nejvíc, držte ji za ruku a za všechno jí poděkujte. Při tomto 1. setkání nám byly nabídnuty zdravotní, sociální, psychologické i duchovní služby a maminka se rozhodla, že se nechá pokřtít. Sama si vybrala pana faráře, ten byl ochoten přijet k nám a celý obřad byl silným zážitkem pro celou rodinu. Když maminka po 15 dnech od přijetí křtu vydechla naposledy a jak doufáme, odešla do nebe, hořela u jejího lůžka křestní svíce a byl to krásný symbol naděje. I v tento okamžik hospic pomohl, přijely 2 sestřičky, které posloužily v posledních věcech. Vzpomínám, jak mě požádaly o oblečení pro maminku do rakve a já vůbec netušila, co se hodí, a opět zazněl klidný hlas - vyber to, co měla maminka ráda.

Na přístupu hospicového týmu oceňuji jejich nasazení v tom, aby pomohli pečujícím zvládnout nelehkou životní situaci. Většina z nich si podobný příběh prožila ve vlastní rodině, proto nám rozuměli a dokázali pomoci. Cítili jsme opravdový zájem z jejich strany, měli pro nás čas i povzbudivé slovo. Člověk toho moc nezmůže, když mu umírá milovaná bytost, ale díky hospici jsme své síly mohli využít smysluplně a jsme vděčni, že maminka zemřela ve spánku, doma mezi svými. Děkujeme.

Poděkování od Vašatů

Milá Martino, milý pane doktore, milá sestřičko Lenko,
Vám velmi děkuji za to, že naše maminka mohla umírat doma s námi a do posledních chvil se mohla cítit důstojně.
Děkujeme za Váš čas, Vaše rady, Vaše soucítění, velmi nám vše pomohlo v těchto těžkých chvílích.

Naše maminka onemocněla před čtyřmi lety rakovinou vaječníku. Po rychlé operaci nám oznámili, že zachytili rakovinu již ve třetím stádiu a její stav je vážný. Maminka měsíc po operaci nastoupila chemoterapie a my s ní začali prožívat vše, co tato léčba přináší - ztrátu vlasů, nechuť k jídlu, únavu, smutek, a mnoho dalších. Jako většina, kteří podstupují tuto léčbu, tak i naše maminka a my, jsme se mysleli, že je to za námi a vše už bude teď jen dobré. Chvíli byly výsledky v pořádku, ale asi po roce se výsledky opět zhoršily a maminka stála před dalším rozhodnutím... opět chemoterapie nebo zkusíme nějakou alternativní léčbu??? Vzhledem k tomu, že jsme hodně studovali tuto nemoc a možnosti vyléčení, kromě chemoterapie, celá rodina jsme se shodli, že zkusíme alternativní léčbu. Půl roku byla maminka v pořádku, ale poté opět udeřila rakovina formou ascitu v břišní dutině. Poté již maminka šla opět na chemoterapie. V literatuře se psalo, že člověk se ve třetím stádiu dožívá 3-5 let. V době, kdy měla maminka více než 3 roky boje s nemocí za sebou, byla vyčerpaná, unavená, opět bez vlasů, ale stále s chutí žít a dožít se svých vnoučat. Začala jsem být nervózní, protože jsem znala případy, že se nemocný cítil dobře a poté to šlo velmi rychle z kopce. Bohužel tak se stalo i s naší maminkou. V září roku 2015 se její stav začal zhoršovat tak, že se velmi často tvořil ascites v břišní dutině a maminka musela jednou za cca 10 dní na odčerpání. Začalo se dostavovat časté zvracení, nechuť k jídlu. V tu dobu byla pořád plná naděje a odhodlání, že zvládne studii, do které ji chtěli zařadit. Vzhledem k tomu, že se její stav zhoršoval, zvracení nepřestávalo, tak ztrácela hodně síly. Při návštěvě na onkologii, kdy se měla podávat další dávka chemoterapie v rámci studie, nám oznámili, že maminka nemá již dostatek sil, a že doporučují hospicovou péči, protože mamince již pomoct nemohou.

Vzhledem k tomu, že jsem nic nechtěla nechat na poslední chvíli, již dříve jsem kontaktovala hospic Setkání, paní Martinu. Paní Martina byla ochotná se mnou a sestrou sejít v neděli odpoledne, vyslechnout naše trápení a situaci. Domluvily jsme se, že se k nám přijede podívat ona, pan doktor a sestřička Lenka. Byla jsem tak moc šťastná, že máme někoho, kdo nám pomůže, poradí, o koho se budeme moct opřít. Celá rodina jsme se shodli, že mamince vytvoříme důstojné prostředí a vše k tomu, aby mohla dožít doma s námi.
Když jste k nám poprvé přijeli, mamka byla nervózní, a asi ne moc příjemná, protože měla pocit, ach jo, zase další doktoři, byla již z návštěv nemocnice hodně unavená.
Hospic Setkání jsme začali potřebovat velmi rychle po první návštěvě. Mamce se plnila břišní dutina často, a pan doktor vždy přijel a vše co šlo, odčerpal. Byl tak úžasný, že jsme mohli volat kdykoliv, vždy milý, příjemný, nikdy jsem neměla pocit, že bychom ho otravovali. Vždy, když mamce odčerpával tekutinu, jsme si hezky popovídali. Vždy tam byla i sestřička, které pak pečovala o mamku, nebo ji držela za ruku. Mamka si velmi rychle oblíbila sestřičku Lenku. Sestřička k ní byla velmi milá, empatická, respektovala ji, no prostě hotový anděl, za kterého všichni moc děkujeme.
Péče celého hospice Setkání byla vždy profesionální, s láskou, radostí pomoci. Vždy vše probíhalo s takovým klidem. Vždy si s námi popovídali, řekli, co bude asi následovat, jak se stav maminky bude vyvíjet. Jsme všichni velmi vděčni, že jsme společně s hospicem Setkání mohli mamince posloužit a opečovat ji až do jejího posledního dechu. Bylo to pro nás velmi důležité, protože ona byla úžasná máma.
Milá Martino, sestřičko Lenko, pana doktore, nedá se ani slovy vyjádřit jak velkou vděčnost cítíme za úžasnou péči nejen o maminku, ale i o nás.
Přeji Vám do Vašich život jen to nejlepší, hodně zdraví, lásky a radosti.
Děkuji za obohacení mého života.

Vaše Markéta



Můj příběh není jen o mně

Od paní Hany všem, kteří se ocitnou v podobné situaci.

Paní Hano, prosím vyprávějte Váš příběh...

Rok 2013 byl pro mne zlomovým rokem v mém životě. Do této doby jsem nevěděla, co je to lékař. Na jaře tohoto roku mi bylo po několika vyšetřeních lékařem sděleno, že jsem onemocněla rakovinou prsu. Relativně jsem tuto nemoc zvládala docela dobře. Prošla jsem agresivní chemoterapií, pak klasickou, následovala operace a ukončení léčby ozařováním. Bylo mi špatně, ale nezvracela jsem, mohla jsem se věnovat drobným pracím venku i v domácnosti. Nejhorší byla pro mne v tomto období pouze ztráta vlasů. Po roce jsem dokonce v plné síle znovu nastoupila do zaměstnání. Přesto zákeřná rakovina sídlila v mém těle i nadále a loni na jaře se mi objevily silné bolesti v zádech a výsledkem bylo oznámení, že mám zhoubný nádor na páteři. A to bylo horší. Velmi rychle mi začala odcházet tělesná schránka. Léčba chemoterapií byla náročná a málo úspěšná. Hodně jsem zvracela, ztrácela jsem tělesnou váhu, sílu a stupňovaly se bolesti, jak nádor rostl. Chemoterapie byla neúspěšná a jiná léčba se na druh mého onemocnění nehodila. Až mi v létě pan doktor oznámil verdikt: "léčba neúčinkuje, není jiné cesty, než léčbu ukončit". Přestože jsem čekala, že mi pan doktor může tuto větu oznámit, přesto to byla rána, ze které jsem se dlouho vzpamatovávala. Byla jsem předána na tzv. Paliativní léčbu (udržovací léčba léky proti bolesti). Dojížděla jsem jednou za měsíc do Hradce Králové. To však nestačilo, protože moje bolesti přicházely častěji a hlavně v noci, v době, kdy jediná pomoc bylo zavolat pohotovost a odvoz do nemocnice do Rychnova. Při poslední hospitalizaci mi paní doktorka s ledovým hlasem, dost rázně řekla, že mne nemůže takhle stále hospitalizovat. A že můj stav je zralý na hospic. Udělalo se mi špatně, protože moje představa o hospici byla taková, že mne odvezou do nějakého ústavu a tam budu čekat na smrt. Ale opak je pravdou a můj život dostal opět smysl. Jsem šťastná, že mne v nemocnici odmítli a dali nám kontakt na váš HOSPIC SETKÁNÍ. Po příjezdu z nemocnice mě už doma čekal pan doktor se sestřičkou. Seznámili jsme se a od té doby začala skvělá spolupráce, což pro mne hodně znamená. Jsem vděčná, že mohu být doma. Hlavně mám jistotu, že kdykoliv, tedy i v noci, mohu volat svého lékaře, který zná mou diagnózu a přijede za mnou a pomůže mi. Pan doktor z hospice mi nastavil léčbu a teď už jen kontrolují, zda-li se můj zdravotní stav nehorší. Jenže to není všechno. S každou návštěvou z hospice k nám domů přijde takové světlo. Nebavíme se jen o mé nemoci. Se sestřičkami i panem doktorem projdeme různé drby, popovídáme si, zasmějeme se. Kromě televize jsou mým zdrojem světových informací. Nyní jsem druhý měsíc v péči hospice, nemám žádné bolesti a bojím se, že mě diskvalifikujete a přestanete za mnou jezdit. Mám strach, abyste měli čas na jiné pacienty, kteří vaši péči také potřebují.

To je úžasné, že myslíte i na jiné lidi.

No vždyť to není jen o mně!

Co Vám nemoc vzala a co dala?

Hlavně jsem poznala, že žiju v milující rodině. Vzala mi toho hodně. Vzala mi možnost normálního pohybu, sílu, energii, upoutala mě na lůžko, ustrojila pouze do noční košile ... atd. Tohle všechno bych oželela. Horší a bolestivé bylo, že někteří lidé, jenž se zdáli být velkými kamarády, se ani jednou nezastavili, nezavolali. Na druhé straně jsem poznala nové přátele, se kterými si mohu popovídat a ujistila jsem se, že někteří kamarádi mi zůstali věrni a pomáhají mi a to i finančně. A to je moje výhra. Doufám také, že s pomocí hospice se mohu těšit, že mi můj zdravotní stav dovolí na jaře procházku s kočárkem a vnučkou. Těším se na léto, až budu moct z lavičky venku sledovat to hemžení kolem sebe.

MOJE POSELSTVÍ:

Vy, kdož jste více či méně nemocni, nezoufejte. Jsou kolem nás lidé, kteří pomáhají a chtějí pomáhat druhým, těm potřebným. Tak, jak jsem za tu krátkou dobu, poznala lidi z HOSPICE SETKÁNÍ, nebojím se nemoci, ani odchodu z tohoto světa. Věřím, že budou stát při mně i s mojí rodinou a budou mi i nadále velkou oporou.

Vaše Hana



Dobrý den všem, kteří chtějí, nebo jsou nepříznivými okolnostmi nuceni tyto řádky číst.

Každý z nás je potencionálně účastníkem situace, že se sám, nebo jeho nejbližší dostanou z důvodu pokročilého stáří anebo neléčitelné choroby to terminálního stádia života. Do situace, kdy nezbývá, než být zcela odkázán ne na sebe, ale na péči druhé osoby. Být odkázán zcela a často očekávat smrt jako vysvobození.
Mnozí si řekneme, že právě pro tyto případy máme v naší společnosti zdravotnická zařízení s vysokou úrovní lékařské péče a že celý život jsme povinni ze zákona vynakládat nemalé finanční prostředky na jejich provoz. Podle mé osobní zkušenosti se mnozí velmi pletou. I zdravotní péče v naší společnosti je v neposlední řadě závislá na ekonomických principech a v jejím pozadí stojí byznys - nevyléčitelný pacient, který již tomuto systému nebude nikdy schopen přispívat a vyžaduje náročnou zdravotní péči, logicky znamená pro tento systém ekonomickou zátěž a ztrátu, které je třeba se zbavit. Velmi si vážím lékařů a nedávám jim tuto situaci za vinu - někdy jistě totiž i oni musí rozhodovat, zda v nedostatečně finančně zajištěném systému anebo z kapacitně technických důvodů zdravotního zařízení se budou raději věnovat péči a záchraně člověka, který má naději anebo tomu, který již naději nemá žádnou. Omlouvám se všem, kdo se pohoršují nad mým pohledem a takovouto vyhraněnou kategorizací situace, nad tím, že nazývám věci pravým jménem a bez příkras. Nedávno jsem si tím prošel, tak snad smím.
Představte si sebe v situaci, kdy Vám ošetřující lékař (Vám, nebo Vašemu dítěti, manželce, sestře, matce apod., které ošetřujete) sdělí verdikt, že tady končíte a bude už jen hůř. O hodně hůř a víc zle, než jste si mnohdy dokázali v nejhorších snech představit. Jediná volba, kterou máte je to, jak a kde Vy anebo Váš nejbližší své poslední dny prožije.
Zda mu řeknete (ať už s jakýmikoliv příkrasami, sliby a zdůvodněními proč), že jej předáváte umřít mimo domov a mezi cizí lidi. I když Vám bude tvrdit, že to chápe, tak to bude pro něj (pro Vás) těžké a hodně špatně.
Anebo řeknete, tak pojď domů, nějak už to dáme... přinejhorším v tom pojedeme spolu.
Budu se zabývat jen druhou variantou - tou, že se o Vás anebo Vašeho blízkého postará někdo u Vás doma. Bude se tam muset hodně změnit, nejen tam, ale i v práci a ostatních aktivitách. Také poznáte svoje přátele (na ty já jsem měl štěstí). Změníte především pohled na to, co to je strach ze smrti a hrdinství. Tahat kmotřičku za kosu na raftu v peřejích na divoké vodě, nebo na laně s cepínem na ledovci je vlastně fajn. Tam hrajete svoji hru a máte velké šance na výhru a je to Vaše volba. Sám jsem to hrával. V situaci, kterou ale popisuji je to jinak. Vaše schopnosti a možnosti se scvrkly rázem na minimum, fyzička je na nic. Zjistíte často, že nemáte ani elementární lékařské znalosti a neovládáte zdravotnické dovednosti, které jsou pro vyškolenou zdravotní sestru běžné. Zjistíte, že nemáte správné hygienické pomůcky a nevíte, jak je používat. Řeknete, že k Vám přece lékař na zavolání přijede a pomůže. Ano přijede. Až bude mít odpoledne po službě v ordinaci volno, nebo ráno, nebo až se mu dovoláte. Jenže Vám, nebo vašemu nejbližšímu je zle. Hodně zle a to teď. Třeba ve 2 hodiny v noci anebo pátou noc po sobě. A volat záchranku každý den, nebo někdy dvakrát?
A dostávám se k tomu, co jsem chtěl říct. Domácí hospic je v takovéto krizi řešení. Pomoc jak lékaře, tak zdravotních sester je stále po ruce 24 hodin denně. Jak dobré to je, to oceníte, až když to budete sami potřebovat. Lidi, co tam pracují, to podle mého zjištění nedělají pro peníze, protože pro ty by něco takového nedělali anebo by se to nedalo zaplatit. Jak jsem odhadl, rozpočet, se kterým musí vystačit je až směšný na to, co dokážou a je ostuda naší " vyspělé" společnosti, že jim na to nedokáže prostředky zajistit, nebo takovou péči sama zřizovat. Pokud bych mohl někdy rozhodovat o penězích, o které mne náš stát zákonným způsobem okrade, rozhodně bych jich část na tato a jim podobná zařízení adresně vyčlenil. S pomocí Domácího hospice Setkání jsem byl víc než spokojen a děkuji jim. Jak pan doktor tak zdravotní sestry jsou lidi, před kterými by se nemělo smekat, ale kleknout. Mojí manželce Blance její hodně těžký odchod ze života dokázali usnadnit a patří jim moje poděkování a vděčnost. Vám pak mohou usnadnit rozhodování a dodat vědomí, že se o Vás, nebo Vaše blízké dokáže někdo postarat doma, když je hodně zle.

Ing. Pavel Dráb



Poděkování Boženy Jandové

Vážení přátelé,

děkuji Vám jménem svým a celé rodiny za útěchu v těžké chvíli při posledním rozloučení s mým manželem. Vaše péče, kterou jste poskytli mému manželovi ještě za života a následně bezprostředně po jeho úmrtí, je obdivuhodná. Hluboce si jí vážím a jsem Vám za ni velmi vděčná.
Dovolte, abych Vám vyjádřila poděkování za Váš citlivý přístup k manželovi a následně nám pozůstalým malým sponzorským oceněním.
Do Vaší nesmírně náročné a obětavé práce Vám přeji mnoho sil.

S úctou, Božena Jandová


Moje maminka

Moje maminka, ročník 1926, věřící katolička, prožívala poslední fázi svého života pozemské pouti relativně zdravá, úžasně vitální, se zájmem o veškeré dění kolem sebe, obklopena svými dětmi, vnoučaty, dobrými sousedy a přáteli. Do poslední chvíle činorodá se zájmem o zahrádku, ruční práce, její vkusné výtvory zdobí interiér bytu i mých dětí.
Po Vánocích 2014 vyvstal zdravotní problém. Nikdo z nás nechtěl věřit tomu, že to bude ta nejzákeřnější diagnóza. Já, vědoma si toho, kolik lásky a péče mně i bratrovi a pak i svým vnoučatům a pravnoučátkům během svého života dala, nechtěla jsem dopustit, aby strávila svůj vyměřený čas života s těžkou nemocí mimo domov. Maminku jsme si přivezli z nemocnice do jejího bytečku ve vilce. Protože začala velmi rychle chřadnout, odkázaná na lůžko, oslovili jsme vás, Domácí hospic Setkání. Bylo třeba speciální polohovací lůžko. I to nebyl problém, sousedé nám vypomohli, neboť i oni před časem sloužili své mamince a toto lůžko vlastnili. Já s bratrem a švagrovou jsme s maminkou trávili veškerý čas a pečovali o ni, bylo nutné podávat léky na tišení bolesti, i to jsme dokázali zajistit.
Celá rodina žasla nad profesionálním přístupem k nemocné mamince i k nám, nad neskutečnou ochotou učinit vše pro spokojenost a to plných 24 hodin denně. Za pomocí příkladné péče sester, za pomocí lékařů, kteří k mamince také docházeli, jsme mamince dopřáli dožít poslední chvíle pozemské pouti mezi svými nejbližšími.
Já děkuji Bohu za to, že maminka mohla skonat v mé náruči.

Marie, 63 let



Poděkování

Dovolte nám touto cestou vyjádřit poděkování a obdiv pracovnicím Domácího hospice Setkání. V době, kdy náš dědeček pan Jiří Sedláček vážně onemocněl, našli jsme jedinečnou pomoc v domácí péči, pro kterou se rodina rozhodla. Právě díky Vaší podpoře, zkušenostem a myšlenkám mohl vážně nemocný dědeček zůstat do poslední chvíle svého života v rodinném kruhu, tak, jak si to přál. Ve vzpomínkách se stále vracíme k návštěvám zdravotní sestry Marcely, která velice odborným a zároveň lidským způsobem pomohla nejen nemocnému, ale celé rodině.
Jako výraz poděkování a podpory společnosti Setkání jsme se rozhodli přispívat na účet společnosti alespoň symbolickou částkou.
Ještě jednou děkujeme a přejeme společnosti mnoho úspěchů do dalšího působení.

Mgr. Petra Sedláčková a Ing. Vladimír Vach
3.12.2014



Setkání...

Nejsem křtěná, nejsem věřící, ale setkala jsem se s Bohem. Musím říct, že to bylo něco nepopsatelného a krásného, něco, co vypovídá o naší věčnosti a na co se nedá zapomenout nebo nad tím mávnout rukou. Stalo se mi to v době, kdy moje milovaná tchyně umírala, a my, rodina, jsme ji díky podpoře Domácího hospice Setkání mohli doprovodit doma. Tolik lásky, něhy a pokory jsem nikdy v této rodině nezažila. Pracovnice z hospice mezi nás vnesly klid a pomáhaly nám nejen zvládnout péči a bolesti maminky, ale i bolest v našem srdci, ukázaly nám cestu. Bylo krásné prožívat poslední chvíle s maminkou, držet ji za ruku, hladit a vzpomínat na společně prožitý život. V posledních dnech svého života už nás maminka často nevnímala, byla velmi klidná. Občas před sebe zvedala ruce, jako by po někom sahala nebo někoho chytala za ruku, jakoby někoho viděla a s někým mluvila. Připravovala se na cestu. Maminka odešla s krásným a klidným výrazem v obličeji. Ten výraz nebyl prázdný ani vyděšený. Nebála se. Těšila se na setkání....

S úctou k Domácímu hospici Setkání, Dagmar z Rokytnice v O.h.



Očima ,,druhé strany"

Domácí hospic? Milé sestry a lékaři. Odborníci ze zdravotnictví. Dobrovolníci. S nimi jsme nebyli sami.

Začátkem roku 2014 bylo zřejmé, že se život naší maminky blíží k závěru. Do té doby byla ve svých letech téměř soběstačná a samostatná. Přišly operace. U onkologických onemocnění se nedá odhadnout, jak dlouho bude poslední etapa trvat. Jedná se o týdny či o měsíce? Po jejím posledním propuštění z nemocnice to vypadalo spíše na dny.

Maminku nejdřív péče v domácím prostředí téměř postavila na nohy. Měla vůli žít. Ovšem nemoc ji brzy upoutala na lůžko a pro nás, především pro moji manželku, to byl nástup do služby na 24 hodin denně. Nepředstavovali jsme si, že se dostaví únava. Maminku jsme měli rádi, to se dá přece zvládnout. Ale ta služba bere energii i při nejlepší snaze. Přátele a okolí nelze neustále zaměstnávat vyprávěním, co to znamená mít účast na životě člověka, který pomalu odchází tělesně, ale hlavně duševně, když s ním přestává být rozumná řeč. Člověka, s kterým jsme prožili celý život.

Ozval se nám domácí hospic. Přijeli sestry i lékař. Najednou jsme nebyli sami. Přijížděli a měnili tu unavenou atmosféru rodiny. Zkontrolovali maminku, poradili s manipulací, hygienou, medikací a pitným režimem, s komunikací s nemocnou. Pokaždé jsme poseděli a sdělovali si zkušenosti a myšlenky, které nám nedávaly klidu. Rozuměli jsme si. Rychle vznikl stav důvěry, nic nebylo tabu. Na každou návštěvu jsme se těšili. Byli ochotní přijet pomoci kdykoliv, ve dne i v noci. Byli nám k dispozici na telefonu pro každou drobnost.

Je to skvělé zařízení, zejména proto, že je vidět a cítit, že u této služby mají srdce. Budou sloužit se stejným zápalem bez ohledu na to, jaký má nemocný nebo jeho rodina vztah k Bohu, k církvím, k politice apod. Jsou k těmto věcem vnímaví a citliví. Není třeba mít před nimi tíseň. Jsme rádi, že byli k dispozici, když jsme je potřebovali. Jsme rádi, že JSOU.

B.Vašíček, Bystré v Orl.horách