Slova nové ředitelky: Můj vztah k hospicové péči nezačal studiem ani první prací, ale doma
Jak to celé začalo
Když jsem přemýšlela, co o sobě napsat jako nová ředitelka hospice, vracela jsem se k tomu, proč jsem se vlastně před lety vydala právě směrem k sociálním službám. A uvědomila jsem si, že můj vztah k hospicové péči nezačal studiem ani první pracovní zkušeností. Začal doma. Po střední škole jsem původně uvažovala o ekonomickém směru. V roce 2020 ale přišla zkušenost, která moje další směřování výrazně ovlivnila. Náhle se zhoršil zdravotní stav mé babičky, se kterou jsem žila. Během velmi krátké doby se její stav natolik zhoršil, že nám v nemocnici bylo řečeno, že jí pravděpodobně nezbývá mnoho času.
Osobní zkušenost
Moje maminka se tehdy rozhodla vzít babičku domů. Chtěli jsme, aby poslední dny svého života mohla strávit mezi svými blízkými, ve známém prostředí a tak, jak si sama přála. Do péče se postupně zapojila celá rodina a právě tehdy k nám začal docházet domácí hospic. Já jsem v té době ještě chodila do školy a péči přebírala především odpoledne, takže jsem si možná ani naplno neuvědomovala, jak důležitou zkušenost právě prožívám. Babička po čtrnácti dnech zemřela doma, mezi svými. Tahle zkušenost ve mně zůstala. Utvrdila mě v přesvědčení, že člověk by měl mít možnost rozhodnout se, kde a jak chce závěr svého života prožít. Pokud si přeje zůstat doma, obklopený lidmi, které má rád, měl by mít možnost tuto cestu alespoň zvážit a dostat k ní potřebnou podporu.
Cesta sociálními službami
Krátce nato jsem začala pracovat v domově pro seniory a postupně jsem získávala zkušenosti z různých oblastí sociálních služeb. Téměř šest a půl roku jsem měla možnost poznávat toto prostředí z různých stran. Nejvíce mě vždy přitahovala přímá péče. Setkávala jsem se s lidmi, kteří měli za sebou celý životní příběh – někdy bolestný, jindy krásný, ale vždy jedinečný. Právě tam jsem si uvědomila, jak obrovskou hodnotu má lidský kontakt, respekt a obyčejná přítomnost. Zároveň jsem ale začala vnímat, že pokud chci něco skutečně ovlivnit, nechci zůstat pouze u přímé péče. Chtěla jsem mít možnost vytvářet podmínky, ve kterých se dobře pracuje pečujícím a zároveň se dobře žije a umírá lidem, o které pečujeme.
Od péče k vedení
Proto jsem po dokončení vysoké školy přijala možnost vést pečovatelskou službu. Byla to pro mě důležitá zkušenost. Mohla jsem být v kontaktu s klienty i s pečovatelkami, naslouchat jejich potřebám a hledat cestu, jak službu nastavit tak, aby nebyla pouze dobře vykázaná na papíře, ale aby skutečně dávala smysl lidem, kterým je určena. Právě to si s sebou přináším i do role ředitelky hospice. Do této role nastupuji s velkou pokorou, vděčností a zároveň s jasnou představou o tom, co je pro mě důležité. Chci spolu s týmem dělat maximum pro to, aby hospicová péče zůstala lidská, důstojná, dostupná a skutečně reagovala na potřeby konkrétního člověka a jeho rodiny.
Člověk na prvním místě
Věřím, že kvalita péče někdy musí mít přednost před množstvím. Nechci, aby byl člověk vnímán jako číslo ve statistice. Každý pacient a každá rodina mají svůj vlastní příběh, své potřeby, obavy i přání. A právě na ně bychom měli umět reagovat. Velmi si vážím toho, že naše služba může být flexibilní a nabídnout podporu podle toho, co konkrétní rodina potřebuje – ať už jde o zdravotní péči, sociální poradenství, psychologickou či psychoterapeutickou podporu, duchovní doprovázení nebo jednoduše někoho, kdo v těžké chvíli přijde a naslouchá.
Péče o tým a podporovatele
Stejně důležité je pro mě pečovat o lidi, kteří tuto péči poskytují. Protože kvalitní a lidská služba může vznikat jen tam, kde mají dobré podmínky také ti, kteří o druhé pečují. Jsem si také velmi dobře vědoma toho, že hospicová péče nemůže existovat bez lidí, kteří jí věří a podporují ji. Velmi si vážím našich dárců, podporovatelů, partnerů i všech, kteří nám pomáhají, aby tato služba mohla být dostupná těm, kteří ji potřebují.
Smysl hospicové péče
A možná nejvíc ze všeho bych si přála, aby u nás zůstala zachována jednoduchá myšlenka: že i jeden člověk, kterému pomůžeme prožít závěr života důstojněji, klidněji a podle jeho představ, má smysl. Protože právě o tom podle mě hospic je. O člověku. O jeho blízkých. O důstojnosti. O možnosti být spolu v čase, kdy je to nejvíce potřeba. A jsem vděčná, že teď mohu být součástí týmu, který toto poslání naplňuje.