Příběh paní Jitky

Když jsme se dozvěděli o nevyléčitelném onemocnění mého manžela, kterému dávali lékaři 2 - 4 měsíce života, tak jsme se rozhodli kontaktovat domácí hospic "Setkání", protože manžel nechtěl strávit zbytek života po doktorech a nemocnicích.

Okamžitě jsme navázali spolupráci. Nejen, že se o manžela kompletně postarali po medicínské stránce, tak i mně byli velkou psychickou oporou. Seznámili mě se všemi úskalími dané nemoci a zasvětili mě do péče o nemocného. Kdykoli jsem si nevěděla rady nebo měl manžel bolesti, tak byli na telefonu a pomohli nám.

V těchto těžkých chvílích se z nás stali přátelé a já se vždy těšila na jejich návštěvu. Prožila jsem díky nim s manželem v klidu domova 8 měsíců, za což jsem jim nesmírně vděčná.

Den, kdy se začal psát jeden společný příběh

1.6.2019 - den, který snad ani nelze popsat těmi správnými slovy. Pocit bezmocnosti, ohromného zoufalství a šíleného strachu. Jedna velká černá díra do neznáma ......  Na každém kroku nás neustále pronásledovala jedna jediná věta. Kolik společného času ještě zbývá? Taťkovi jsme slíbili, že v nemocnici zůstane jenom po tu nejnutnější dobu a vrátí se domů. Věděli jsme, že se budeme rvát ze všech sil, ale jak, to jsme v ten okamžik sami ještě vůbec netušili. Neustále jsme si kladli stejné otázky. Co bude dál? Zvládneme to? Budeme si umět poradit? Budeme mít dostatek síly? Otázky, které vás pronásledují na každém kroku. S nimi usínáte, budí vás ze spaní a s nimi se opět probouzíte.

Po 14 dnech pobytu v nemocnici přichází ten očekávaný den D. Den plný smíšených pocitů, obav a zároveň ohromné vnitřní radosti. Byli jsme sami na sebe tak pyšní. Dokázali jsme taťkovi splnit to největší a jediné přání. Vrátit se tam, kde to měl nejraději, na místo, kde vybudoval celou svoji firmu - Domů.

V tento okamžik se začal psát jeden společný příběh, příběh naší rodiny a Setkání. Příběh, který už nikdy nevymažeme z hlavy, ze srdce a ze vzpomínek. Každý den byl pro nás něčím nový a slovo umírání se skloňovalo snad ve všech pádech. Všichni zaměstnanci naší firmy nám strašně moc pomáhali. Vše co bylo potřeba spojené s taťkovou péčí dělali s takovou lehkostí a samozřejmostí. Bylijsme jedna veliká rodina. V hlavě spousta otázek, ale vše se stávalo snazší vždy, když přijela sestřička ze Setkání. Všechny pocity strachu jako by byly záhy pryč. Najednou jako by v tom smutku bylo všechno tak jednoduché. V tyto okamžiky jsme si byli naprosto jisti, že to všechno zvládneme. Tu neuvěřitelnou sílu a vnitřní klid, který nám předávali, to celé bylo až neuvěřitelné. Vědět, že můžete kdykoliv zvednout telefon a zase tu pro vás budou je k nezaplacení.

10.7.2019 jsme společně došli na konec této smutné cesty. Nikdy Vám všem nepřestaneme být vděčni za to, jakým způsobem s Vámi taťka přešel na onen druhý břeh té pomyslné řeky.

Za to vše Vám právem náleží neskutečný obdiv a velké díky.

Tereza Prchalová


Příběh paní Markéty Franke

Jako mladá maminka (1987 - 1992) jsem se ocitla v situaci, kdy jsem se dlouhodobě doma starala o svoji tchýni umírající na rakovinu.

Byla to pro mne přetěžká zkouška. Když o 15 let potom umíral tchán, myslela jsem si, že jsem připravena. Moje maminka žije 20 let s mírným tělesným poškozením po mozkové mrtvici. Můj tatínek, nesmírně inteligentní aktivní a angažovaný člověk (I ve svých 83 letech) se o ni skvěle staral.

Nečekaně a zcela bez varování také onemocněl rakovinou. Byla to rána jak pro něj, tak pro maminku - která v něm měla svoji velikou jistotu. První operace byla v listopadu, druhá koncem ledna. Pořád to vypadalo, že to zvládneme. Tatínek nepřestával žít aktivní život a starat se o maminku. Začátkem dubna ale přišel přetěžký ortel. Rakovina je v neoperovatelném a neléčitelném stádiu. Nevzdávali jsme se, bojovali. Ale stav se horšil velice rychle a bylo zřejmé, že to sami doma nezvládneme. V té době jsme dostali kontakt na Domácí hospice Setkání.

Kontaktovat je bylo šťastné řešení. Nejen že byli na telefonu vždy, když jsme si nebyli jisti, ale pan doktor přijel několikrát a na místě pomohl s obrovskou erudicí, zkušeností a lidským přístupem.

Stav tatínka se zhoršoval ze dne na den. V den poslední nám byli úžasné pracovnice DH Setkání nesmírně nápomocny - na telefonu i osobně. Smrt otce doma byla důstojná, klidná a plná lásky. Díky konzultacím jsme na ni byli připraveni a přijímali ji v pokoji. I tatínek byl šťastný, že s námi do poslední chvíle může komunikovat, může být mezi svými, doma, ve svém prostředí. Zvládnutí toho, co po úmrtí následovalo - zde byla pomoc domácího hospice veliká. Pracovnice ze Setkání přišly, byly s námi až do příchodu koronera, pomohli s nutnými úkony, byly útěchou a oporou.

Velmi cenná byla i starost o maminku - které se zhroutil dosavadní život. Věděla, že pokud není nablízku někdo z rodiny, má možnost volat do Setkání.

Vážení, moc vám všem děkuji za pomoc, za to co děláte a hlavně JAK to děláte! S láskou, soucitem, nevtíravě, s respektem.

Markéta Franke


Moji milí,

Využívám volné chvíle po rozloučení s Alenkou, abych vám ještě jednou všem poděkoval za péči, snahu a hlavně nevšední přístup k nám v nejtěžších chvílích našeho života. Vy jste konali své poslání tím nejlepším možným způsobem a byli jste nám nablízku ve chvílích, kdy se mi hroutil svět. Ano, je tomu tak. Pro mne byla moje žena to nejcennější v životě a přesto, že má rodina, přízeň i přátelé nás nenechávali v beznaději samotné, přesto jsem přišel o nejdražší bytost a zůstal se svou láskou sám.

V těchto chvílích nezměrné bolesti a smutku, jenž na mne doléhá si o to víc uvědomuji, co jste pro nás udělali a čím jste pro nás v posledních měsících byli. Ze srdce vám za to děkuji nejen za sebe, ale i za Alenku.

Přeji při vaší náročné činnosti hodně odhodlání, sil, a lásky, bez které tohle poslání nelze vykonávat.

V úctě J. Mohr

v Javornici 2. března 2019


Hezký podvečer, 

Když jsme se dozvěděli o onkologickém onemocnění naší babičky, které bylo již úctyhodných 85 let a se kterou jsme strávili celý život ve dvougeneračním domě, byli jsme si jisti, že uděláme vše proto, abychom jí zajistili důstojné dožití v domácím prostředí s péčí široké milující rodiny. Byli jsme proto rádi, když nám její praktický lékař doporučil právě Domácí hospic Setkání. Jejich služby byly velmi komplexní, poskytli nám pomůcky (invalidní vozík, toaletní židli), naučili nás zacházet s ležícím člověkem, pomáhali s hygienou, poskytovali psychickou podporu babičce, ale i nám. Součástí návštěv bylo i posilování víry a společné modlitby. Domácí hospicová péče pro nás představovala jakousi jistotu, která nás pravidelně utvrzovala v tom, že nic neděláme špatně. Zároveň nás pan doktor opakovaně informoval o zdravotním stavu babičky, což pro nás bylo velmi důležité. Setkali jsme se u všech s maximální vstřícností a empatií. Stejně tak nám byla poskytnuta pomoc a podpora i v den, kdy nás babička v kruhu rodinném opustila. Naši spolupráci jsme pomyslně ukončili při mši svaté, která byla obětována za duše zemřelých. Za tento emotivní zážitek ještě jednou děkujeme, stejně tak jako za vše, co pro své pacienty a jejich rodiny děláte.

S pozdravem

Šedovi, Kostelecké Horky 


Příběh paní Lenky

Naše rodina využila domácí hospicovou péči opravdu jen krátce, jeden týden. Jedenkrát rady telefonické v noci ohledně podání léků,vypůjčení polohovací postele a zdravotnických pomůcek - ovšem úplně úžasný přístup i přesto, že nebyla ještě uzavřena smlouva - jedenkrát návštěva k sepsání smlouvy a zjištění stavu nemocného manžela - bohužel jen 2 dny před jeho úmrtím - a nakonec pomoc v den úmrtí manžela. Tak překvapivě rychlý byl jeho odchod. Pomoc opravdu k nezaplacení proto, že se člověk dostane do situace, kdy by chtěl co nejvíce pomoci svému nejbližšímu, ale neví jak na to nebo má strach, aby neublížil. A ta možnost, že vlastně milovaný člověk odejde v domácím prostředí a vaše pomoc při vypravení těla k rozloučení, to je tak velká psychická pomoc zvláště tehdy, když se člověk nikdy se smrtí v rodině ještě nesetkal. Naše rodina vše dělala dle toho jak cítila a o to to bylo jednodušší, že s pomocí vaší. A nakonec utvrzena, že to co dělá, dělá tak, jak se má a věřte, že to byla hrozná úleva, když vám je potvrzeno, že postupujete správně.

Přijměte moji omluvu, že více napsat nezvládnu. Je to pro mne, i přes 1,5 roku od úmrtí manžela, stále moc bolestivé téma. Ale věřte, že když jsem zjistila,že tato služba existuje, i když přesvědčená sama sebou, že prostě o manžela budu pečovat jak nejlépe umím do poslední chvíle, v koutku duše mě hřála myšlenka, že existuje možnost pomoci z vaší strany. Jste prostě lidé na svém místě a i v těžkých chvilkách dovedete pohladit po duši.

Velmi si vážím vaší práce a doporučuji každému,aby se nebál využít této možnosti. Je to ta nejlepší věc,co může každý pro svého blízkého udělat. Pokud na to má dost sil a podmínky, s vaší pomocí to lze zvládnout jednodušeji.

S pozdravem a vděčností, Lenka 


Poděkování z Čestic

Rádi bychom upřímně a ze srdce poděkovali paní Chudé, na kterou vždy vyšel výjezd, když jsme potřebovali pomoc. Je to neskutečný člověk. Ona pro nás byla opravdu "pohlazením". V průběhu těch několika dní byla skutečným majákem v bouři. Vše nám krásně vysvětlila a díky tomu jsme se my mohli v klidu připravit na mamčin odchod. Věděli jsme co nás čeká, na co se máme připravit, ale ten pocit, že Vám někdo stojí tak říkajíc za zády, byl k nezaplacení. Nejen její rady nám pomáhaly, ale samotná její osobnost byla uklidňující.

Nejvíce jsme však její přítomnost ocenili v okamžiku, kdy mamina umírala. Ač nejsem věřící, věřím, že to nebyla náhoda. Nebylo náhodou, že se u nás ten den paní Chudá zdržela. Stejně tak nemohlo být náhodou, že babička s dědou (rodiče maminy), kteří nás měli v 11 hod ve "službě" vystřídat se opozdili a díky tomu jsme u ní v okamžiku smrti byli všichni. Drželi jsme ji za ruku a o vše ostatní se postarala paní Chudá. Sestřička nás provedla celým dnem, vše zařídila, obvolala. Nevím jak vyjádřit co k ní cítím. Snad obrovský obdiv, úctu a vděčnost.

I s odstupem několika dní jsem toho plná. Jsem vděčná. Vděčná za Vaši podporu a pomoc. Vděčná za to, že jsme stihli mamku převézt domů. A vděčná za to, že jsem to mohla prožít s Ivou, že jsem u ní mohla být a možná ji i trochu pomoci.

Ještě jednou Vám moc děkuji jménem nás všech za lidský, empatický přístup, za podporu a pomoc v době, kdy jsme to nejvíce potřebovali.

Řičařovi z Čestic


Díky

Domácí hospic Setkání vstoupil do naší rodiny v okamžiku, kdy mamince byla ukončena paliativní chemoterapie. Ještě před 3 měsíci vedla velmi aktivní život, jako důchodkyně chodila do práce, podnikala výpravy s turistickým oddílem, cvičila v Sokole, pomáhala v péči o vnučky. V souvislosti s hospicem jsem poprvé před ní otevřela tabu téma - řekla jsem, že hospic smrt ani neurychluje, ani neoddaluje. A maminka souhlasila s využíváním jejich péče. Přijel k nám tým (lékař, sociální pracovnice, zdravotní sestra) a sešli jsme se my jako rodina (táta, bratři a já). Do té doby jsme se snažili věřit tomu, že to bude dobré, že je maminka silná žena, že nemoc překoná. V tomto okamžiku jsme brečeli a poprvé jsme své slzy neskrývali jeden před druhým. Začali jsme si připouštět, že konec se blíží. Nezapomenu na několik jednoduchých a tak hluboce pravdivých vět, které při tomto setkání zazněly. Maminka v důsledku onemocnění velmi obtížně dýchala, což v nás vyvolávalo obavy a já jsem se pana doktora zeptala, zda to zvládneme (pečovat o maminku doma). Nepamatuji si doslovnou odpověď, ale bylo to v tom duchu, že pro maminku je nejlepší, aby byla v domácím prostředí a oni že jsou k dispozici 24 hodin denně, aby nám pomohli. Další otázka vytryskla z pocitu bezmoci - a co teď máme dělat? Opět zazněla jednoduchá a krásná odpověď - buďte s maminkou co nejvíc, držte ji za ruku a za všechno jí poděkujte. Při tomto 1. setkání nám byly nabídnuty zdravotní, sociální, psychologické i duchovní služby a maminka se rozhodla, že se nechá pokřtít. Sama si vybrala pana faráře, ten byl ochoten přijet k nám a celý obřad byl silným zážitkem pro celou rodinu. Když maminka po 15 dnech od přijetí křtu vydechla naposledy a jak doufáme, odešla do nebe, hořela u jejího lůžka křestní svíce a byl to krásný symbol naděje. I v tento okamžik hospic pomohl, přijely 2 sestřičky, které posloužily v posledních věcech. Vzpomínám, jak mě požádaly o oblečení pro maminku do rakve a já vůbec netušila, co se hodí, a opět zazněl klidný hlas - vyber to, co měla maminka ráda.

Na přístupu hospicového týmu oceňuji jejich nasazení v tom, aby pomohli pečujícím zvládnout nelehkou životní situaci. Většina z nich si podobný příběh prožila ve vlastní rodině, proto nám rozuměli a dokázali pomoci. Cítili jsme opravdový zájem z jejich strany, měli pro nás čas i povzbudivé slovo. Člověk toho moc nezmůže, když mu umírá milovaná bytost, ale díky hospici jsme své síly mohli využít smysluplně a jsme vděčni, že maminka zemřela ve spánku, doma mezi svými. Děkujeme.


Poděkování od Vašatů

Milá Martino, milý pane doktore, milá sestřičko Lenko,
Vám velmi děkuji za to, že naše maminka mohla umírat doma s námi a do posledních chvil se mohla cítit důstojně.
Děkujeme za Váš čas, Vaše rady, Vaše soucítění, velmi nám vše pomohlo v těchto těžkých chvílích.

Naše maminka onemocněla před čtyřmi lety rakovinou vaječníku. Po rychlé operaci nám oznámili, že zachytili rakovinu již ve třetím stádiu a její stav je vážný. Maminka měsíc po operaci nastoupila chemoterapie a my s ní začali prožívat vše, co tato léčba přináší - ztrátu vlasů, nechuť k jídlu, únavu, smutek, a mnoho dalších. Jako většina, kteří podstupují tuto léčbu, tak i naše maminka a my, jsme se mysleli, že je to za námi a vše už bude teď jen dobré. Chvíli byly výsledky v pořádku, ale asi po roce se výsledky opět zhoršily a maminka stála před dalším rozhodnutím... opět chemoterapie nebo zkusíme nějakou alternativní léčbu??? Vzhledem k tomu, že jsme hodně studovali tuto nemoc a možnosti vyléčení, kromě chemoterapie, celá rodina jsme se shodli, že zkusíme alternativní léčbu. Půl roku byla maminka v pořádku, ale poté opět udeřila rakovina formou ascitu v břišní dutině. Poté již maminka šla opět na chemoterapie. V literatuře se psalo, že člověk se ve třetím stádiu dožívá 3-5 let. V době, kdy měla maminka více než 3 roky boje s nemocí za sebou, byla vyčerpaná, unavená, opět bez vlasů, ale stále s chutí žít a dožít se svých vnoučat. Začala jsem být nervózní, protože jsem znala případy, že se nemocný cítil dobře a poté to šlo velmi rychle z kopce. Bohužel tak se stalo i s naší maminkou. V září roku 2015 se její stav začal zhoršovat tak, že se velmi často tvořil ascites v břišní dutině a maminka musela jednou za cca 10 dní na odčerpání. Začalo se dostavovat časté zvracení, nechuť k jídlu. V tu dobu byla pořád plná naděje a odhodlání, že zvládne studii, do které ji chtěli zařadit. Vzhledem k tomu, že se její stav zhoršoval, zvracení nepřestávalo, tak ztrácela hodně síly. Při návštěvě na onkologii, kdy se měla podávat další dávka chemoterapie v rámci studie, nám oznámili, že maminka nemá již dostatek sil, a že doporučují hospicovou péči, protože mamince již pomoct nemohou.

Vzhledem k tomu, že jsem nic nechtěla nechat na poslední chvíli, již dříve jsem kontaktovala hospic Setkání, paní Martinu. Paní Martina byla ochotná se mnou a sestrou sejít v neděli odpoledne, vyslechnout naše trápení a situaci. Domluvily jsme se, že se k nám přijede podívat ona, pan doktor a sestřička Lenka. Byla jsem tak moc šťastná, že máme někoho, kdo nám pomůže, poradí, o koho se budeme moct opřít. Celá rodina jsme se shodli, že mamince vytvoříme důstojné prostředí a vše k tomu, aby mohla dožít doma s námi.
Když jste k nám poprvé přijeli, mamka byla nervózní, a asi ne moc příjemná, protože měla pocit, ach jo, zase další doktoři, byla již z návštěv nemocnice hodně unavená.
Hospic Setkání jsme začali potřebovat velmi rychle po první návštěvě. Mamce se plnila břišní dutina často, a pan doktor vždy přijel a vše co šlo, odčerpal. Byl tak úžasný, že jsme mohli volat kdykoliv, vždy milý, příjemný, nikdy jsem neměla pocit, že bychom ho otravovali. Vždy, když mamce odčerpával tekutinu, jsme si hezky popovídali. Vždy tam byla i sestřička, které pak pečovala o mamku, nebo ji držela za ruku. Mamka si velmi rychle oblíbila sestřičku Lenku. Sestřička k ní byla velmi milá, empatická, respektovala ji, no prostě hotový anděl, za kterého všichni moc děkujeme.
Péče celého hospice Setkání byla vždy profesionální, s láskou, radostí pomoci. Vždy vše probíhalo s takovým klidem. Vždy si s námi popovídali, řekli, co bude asi následovat, jak se stav maminky bude vyvíjet. Jsme všichni velmi vděčni, že jsme společně s hospicem Setkání mohli mamince posloužit a opečovat ji až do jejího posledního dechu. Bylo to pro nás velmi důležité, protože ona byla úžasná máma.
Milá Martino, sestřičko Lenko, pana doktore, nedá se ani slovy vyjádřit jak velkou vděčnost cítíme za úžasnou péči nejen o maminku, ale i o nás.
Přeji Vám do Vašich život jen to nejlepší, hodně zdraví, lásky a radosti.
Děkuji za obohacení mého života.

Vaše Markéta


Tatínek

Tatínka propouštěli lékaři z nemocnice s tím, že další léčba není možná a času mu moc nezbývá. V té chvíli rodina okolo nemocného neví, co má dělat, co je čeká, jak vše zvládnou, ale první myšlenka byla - rádi bychom se o něho starali doma. Sociální pracovnice nemocnice zkontaktovala Domácí hospic Setkání, naštěstí pro nás měli volné místo. A začaly situace, ve kterých jsme se ocitli poprvé v životě, nevěděli jsme, tápali jsme, měli jsme strach, nejistotu. Sami bychom to nezvládli. Se vším nám pomáhali zaměstnanci hospice. Sestry jsou neustále na telefonu, přijedou podle potřeby nemocného, zajistí různé pomůcky. Lékaři znají zdravotní stav, sledují, pomáhají a poznají, kdy se blíží konec. Všichni jsou vstřícní, klidní, empatičtí, dokázali si pěkně popovídat s tatínkem, i s námi a vysvětlit nám mnohé kolem odcházení člověka. Někdy bylo pro nás nekonečné, vyčerpávající a těžké dívat se na tatínka, jak prožívá své bolesti, ale věděli jsme, že pomoc sester je na cestě v kteroukoli denní i noční hodinu. Sestrám i lékařům stále za vše děkoval, nechal si také na papír napsat jména sestřiček, které se u nás střídaly. Bylo pro nás moc důležité, že jsme se měli na koho obrátit a že nám někdo dokázal pomoci s důstojným odchodem tatínka a umožnit mu, aby poslední chvíle mohl trávit v domácím prostředí mezi svými blízkými, povídat si, dokud to ještě jde, držet se za ruce nebo se na sebe prostě jen dívat. Poslední dny téměř prospal, už nás moc nevnímal, ale bylo vidět, že už ho nic nebolí a vypadal smířeně se svým odchodem.

Znovu děkujeme za vše a přejeme hodně sil v této smysluplné a potřebné práci.


Moje zkušenosti s domácí hospicovou péčí

O domácí hospicové péči jsem se doslechla poté, co byla mému manželovi diagnostikována nevyléčitelná onkologická nemoc. Od personálu nemocnice jsem získala kontakt na domácí hospicovou péči, protože manžel si přál dožít poslední dny života doma. Po krátkém, vstřícném a ochotném jednání s pracovníky DH Setkání v Rychnově n. K., byla sjednána okamžitá spolupráce. Ta spočívala v tom, že zdravotní personál DH, sestřičky a lékař, byl kdykoliv připraven na telefonickou žádost v krátké době přijet a pomoci. Jednalo se nejen o podání utišujících léků, ale i morální pomoc pro mého manžela i mne. Bylo hezké vidět, jak manžel při každé návštěvě sestřiček nebo lékaře pookřál, rád si s nimi povídal, vyprávěl o svém životě. Ocenila jsem, že mu sestřičky i lékař při návštěvě věnovali hodně času i v době, kdy právě nemusely být podávány léky. Byla to návštěva prostě jen tak pro radost. Pro mne to byla nesmírná pomoc, protože jsem si stále uvědomovala, že na péči nejsem sama a stačí kdykoliv požádat o radu nebo návštěvu. Pomoc také spočívala v morální podpoře sociální pracovnice přímo z centra DH, která pomohla i po telefonu radou nebo povzbuzením, kdy ošetřujícího dostihnou pochybnosti o správné péči a vhodém chování k člověku, který prožívá poslední dny svého života.

I v tom smutném období, kdy milovaný člověk už odešel , poskytovala sociální pracovnice morální pomoc a podporu. Mně osobně pomohlo doporučení, abych si psala co prožívám a cítím, když nastoupí smutek. Psala jsem ve formě deníčku, jako bych manželovi vyprávěla, co jsem dělala, kde jsem byla s "jeho" pejskem, kam jsme dříve chodili společně. A při tom psaní mi připadalo, jako by byl se mnou. Takže i čas smutnění se dá "proslunit".

Závěrem bych chtěla uvést, že domácí hospicová péče je vynikající zařízení, které umožňuje nevyléčitelně nemocným splnit jejich přání dožít poslední dny života doma v kruhu rodiny a zároveň usnadní ošetřujícím členům rodiny péči o ně.

S díky a vděčností Domácímu hospicu Setkání, Eva


Příběh paní Jany

Ráda bych se s vámi podělila o příběh mého tatínka, kterému byla diagnostikována akutní leukémie. Podstoupil chemoterapeutickou léčbu ve FNHK. Bohužel po čtyřech měsících došlo k recidivě onemocnění. Jeho zdravotní stav se začal zhoršovat a agresivní léčbu by již jeho tělo nezvládlo. Přestože byl přístup pracovníku hematologického oddělení velmi vstřícný a profesionální, tak už tatínkovi neměli co nabídnout.

Oslabené tělo se začalo potýkat s vysokými teplotami. Péče v domácím prostředí byla pro mě v této době psychicky i fyzicky vyčerpávající. V noci jsem opakovaně k tatínkovi vstávala, převlékala jeho i celé lůžko. Byl zchvácený a ležel v kalužích potu. Na péči o tatínka jsem byla víceméně sama, neboť se v tomto období u maminky potvrdila diagnóza Alzheimerova demence. To bylo pro mě zdrcující. Najednou jsem si uvědomila, že oba mí rodiče "odcházejí".

V této zoufalé situaci jsem využila kontakt na domácí hospicovou péči, který mi předala sociální pracovnice paní Hejduková z nemocnice v RK. Nevěděla jsem jak dál. Během hodiny po telefonickém rozhovoru jsem již otevírala dveře sociální pracovnici DHP paní Martině. Připadala mi jako anděl. Probraly jsme spolu stávající situaci a já najednou nebyla na všechno sama.

Přestože celé období tatínkova odcházení bylo velmi bolestné, zažívala jsem s kolektivem domácí hospicové péče nezapomenutelná setkání, obohacení, podporu. Jejich pomoc se nedá ani slovy vyjádřit. Mohla jsem kdykoliv během 24 hodin zavolat, požádat o pomoc, radu, pochopení.

Jsem vděčná i za rozhovory, které vedli s mojí nemocnou maminkou. Pomohli ji tím přijmout a smířit se s tatínkovou nevyléčitelnou nemocí.

Smrt má v životě své místo. Děkuji vám, že jste nás doprovázeli. 


Můj příběh není jen o mně

Od paní Hany všem, kteří se ocitnou v podobné situaci.

Paní Hano, prosím vyprávějte Váš příběh...

Rok 2013 byl pro mne zlomovým rokem v mém životě. Do této doby jsem nevěděla, co je to lékař. Na jaře tohoto roku mi bylo po několika vyšetřeních lékařem sděleno, že jsem onemocněla rakovinou prsu. Relativně jsem tuto nemoc zvládala docela dobře. Prošla jsem agresivní chemoterapií, pak klasickou, následovala operace a ukončení léčby ozařováním. Bylo mi špatně, ale nezvracela jsem, mohla jsem se věnovat drobným pracím venku i v domácnosti. Nejhorší byla pro mne v tomto období pouze ztráta vlasů. Po roce jsem dokonce v plné síle znovu nastoupila do zaměstnání. Přesto zákeřná rakovina sídlila v mém těle i nadále a loni na jaře se mi objevily silné bolesti v zádech a výsledkem bylo oznámení, že mám zhoubný nádor na páteři. A to bylo horší. Velmi rychle mi začala odcházet tělesná schránka. Léčba chemoterapií byla náročná a málo úspěšná. Hodně jsem zvracela, ztrácela jsem tělesnou váhu, sílu a stupňovaly se bolesti, jak nádor rostl. Chemoterapie byla neúspěšná a jiná léčba se na druh mého onemocnění nehodila. Až mi v létě pan doktor oznámil verdikt: "léčba neúčinkuje, není jiné cesty, než léčbu ukončit". Přestože jsem čekala, že mi pan doktor může tuto větu oznámit, přesto to byla rána, ze které jsem se dlouho vzpamatovávala. Byla jsem předána na tzv. Paliativní léčbu (udržovací léčba léky proti bolesti). Dojížděla jsem jednou za měsíc do Hradce Králové. To však nestačilo, protože moje bolesti přicházely častěji a hlavně v noci, v době, kdy jediná pomoc bylo zavolat pohotovost a odvoz do nemocnice do Rychnova. Při poslední hospitalizaci mi paní doktorka s ledovým hlasem, dost rázně řekla, že mne nemůže takhle stále hospitalizovat. A že můj stav je zralý na hospic. Udělalo se mi špatně, protože moje představa o hospici byla taková, že mne odvezou do nějakého ústavu a tam budu čekat na smrt. Ale opak je pravdou a můj život dostal opět smysl. Jsem šťastná, že mne v nemocnici odmítli a dali nám kontakt na váš HOSPIC SETKÁNÍ. Po příjezdu z nemocnice mě už doma čekal pan doktor se sestřičkou. Seznámili jsme se a od té doby začala skvělá spolupráce, což pro mne hodně znamená. Jsem vděčná, že mohu být doma. Hlavně mám jistotu, že kdykoliv, tedy i v noci, mohu volat svého lékaře, který zná mou diagnózu a přijede za mnou a pomůže mi. Pan doktor z hospice mi nastavil léčbu a teď už jen kontrolují, zda-li se můj zdravotní stav nehorší. Jenže to není všechno. S každou návštěvou z hospice k nám domů přijde takové světlo. Nebavíme se jen o mé nemoci. Se sestřičkami i panem doktorem projdeme různé drby, popovídáme si, zasmějeme se. Kromě televize jsou mým zdrojem světových informací. Nyní jsem druhý měsíc v péči hospice, nemám žádné bolesti a bojím se, že mě diskvalifikujete a přestanete za mnou jezdit. Mám strach, abyste měli čas na jiné pacienty, kteří vaši péči také potřebují.

To je úžasné, že myslíte i na jiné lidi.

No vždyť to není jen o mně!

Co Vám nemoc vzala a co dala?

Hlavně jsem poznala, že žiju v milující rodině. Vzala mi toho hodně. Vzala mi možnost normálního pohybu, sílu, energii, upoutala mě na lůžko, ustrojila pouze do noční košile ... atd. Tohle všechno bych oželela. Horší a bolestivé bylo, že někteří lidé, jenž se zdáli být velkými kamarády, se ani jednou nezastavili, nezavolali. Na druhé straně jsem poznala nové přátele, se kterými si mohu popovídat a ujistila jsem se, že někteří kamarádi mi zůstali věrni a pomáhají mi a to i finančně. A to je moje výhra. Doufám také, že s pomocí hospice se mohu těšit, že mi můj zdravotní stav dovolí na jaře procházku s kočárkem a vnučkou. Těším se na léto, až budu moct z lavičky venku sledovat to hemžení kolem sebe.

MOJE POSELSTVÍ:

Vy, kdož jste více či méně nemocni, nezoufejte. Jsou kolem nás lidé, kteří pomáhají a chtějí pomáhat druhým, těm potřebným. Tak, jak jsem za tu krátkou dobu, poznala lidi z HOSPICE SETKÁNÍ, nebojím se nemoci, ani odchodu z tohoto světa. Věřím, že budou stát při mně i s mojí rodinou a budou mi i nadále velkou oporou.

Vaše Hana



Dobrý den všem, kteří chtějí, nebo jsou nepříznivými okolnostmi nuceni tyto řádky číst.

Každý z nás je potencionálně účastníkem situace, že se sám, nebo jeho nejbližší dostanou z důvodu pokročilého stáří anebo neléčitelné choroby to terminálního stádia života. Do situace, kdy nezbývá, než být zcela odkázán ne na sebe, ale na péči druhé osoby. Být odkázán zcela a často očekávat smrt jako vysvobození.
Mnozí si řekneme, že právě pro tyto případy máme v naší společnosti zdravotnická zařízení s vysokou úrovní lékařské péče a že celý život jsme povinni ze zákona vynakládat nemalé finanční prostředky na jejich provoz. Podle mé osobní zkušenosti se mnozí velmi pletou. I zdravotní péče v naší společnosti je v neposlední řadě závislá na ekonomických principech a v jejím pozadí stojí byznys - nevyléčitelný pacient, který již tomuto systému nebude nikdy schopen přispívat a vyžaduje náročnou zdravotní péči, logicky znamená pro tento systém ekonomickou zátěž a ztrátu, které je třeba se zbavit. Velmi si vážím lékařů a nedávám jim tuto situaci za vinu - někdy jistě totiž i oni musí rozhodovat, zda v nedostatečně finančně zajištěném systému anebo z kapacitně technických důvodů zdravotního zařízení se budou raději věnovat péči a záchraně člověka, který má naději anebo tomu, který již naději nemá žádnou. Omlouvám se všem, kdo se pohoršují nad mým pohledem a takovouto vyhraněnou kategorizací situace, nad tím, že nazývám věci pravým jménem a bez příkras. Nedávno jsem si tím prošel, tak snad smím.
Představte si sebe v situaci, kdy Vám ošetřující lékař (Vám, nebo Vašemu dítěti, manželce, sestře, matce apod., které ošetřujete) sdělí verdikt, že tady končíte a bude už jen hůř. O hodně hůř a víc zle, než jste si mnohdy dokázali v nejhorších snech představit. Jediná volba, kterou máte je to, jak a kde Vy anebo Váš nejbližší své poslední dny prožije.
Zda mu řeknete (ať už s jakýmikoliv příkrasami, sliby a zdůvodněními proč), že jej předáváte umřít mimo domov a mezi cizí lidi. I když Vám bude tvrdit, že to chápe, tak to bude pro něj (pro Vás) těžké a hodně špatně.
Anebo řeknete, tak pojď domů, nějak už to dáme... přinejhorším v tom pojedeme spolu.
Budu se zabývat jen druhou variantou - tou, že se o Vás anebo Vašeho blízkého postará někdo u Vás doma. Bude se tam muset hodně změnit, nejen tam, ale i v práci a ostatních aktivitách. Také poznáte svoje přátele (na ty já jsem měl štěstí). Změníte především pohled na to, co to je strach ze smrti a hrdinství. Tahat kmotřičku za kosu na raftu v peřejích na divoké vodě, nebo na laně s cepínem na ledovci je vlastně fajn. Tam hrajete svoji hru a máte velké šance na výhru a je to Vaše volba. Sám jsem to hrával. V situaci, kterou ale popisuji je to jinak. Vaše schopnosti a možnosti se scvrkly rázem na minimum, fyzička je na nic. Zjistíte často, že nemáte ani elementární lékařské znalosti a neovládáte zdravotnické dovednosti, které jsou pro vyškolenou zdravotní sestru běžné. Zjistíte, že nemáte správné hygienické pomůcky a nevíte, jak je používat. Řeknete, že k Vám přece lékař na zavolání přijede a pomůže. Ano přijede. Až bude mít odpoledne po službě v ordinaci volno, nebo ráno, nebo až se mu dovoláte. Jenže Vám, nebo vašemu nejbližšímu je zle. Hodně zle a to teď. Třeba ve 2 hodiny v noci anebo pátou noc po sobě. A volat záchranku každý den, nebo někdy dvakrát?
A dostávám se k tomu, co jsem chtěl říct. Domácí hospic je v takovéto krizi řešení. Pomoc jak lékaře, tak zdravotních sester je stále po ruce 24 hodin denně. Jak dobré to je, to oceníte, až když to budete sami potřebovat. Lidi, co tam pracují, to podle mého zjištění nedělají pro peníze, protože pro ty by něco takového nedělali anebo by se to nedalo zaplatit. Jak jsem odhadl, rozpočet, se kterým musí vystačit je až směšný na to, co dokážou a je ostuda naší " vyspělé" společnosti, že jim na to nedokáže prostředky zajistit, nebo takovou péči sama zřizovat. Pokud bych mohl někdy rozhodovat o penězích, o které mne náš stát zákonným způsobem okrade, rozhodně bych jich část na tato a jim podobná zařízení adresně vyčlenil. S pomocí Domácího hospice Setkání jsem byl víc než spokojen a děkuji jim. Jak pan doktor tak zdravotní sestry jsou lidi, před kterými by se nemělo smekat, ale kleknout. Mojí manželce Blance její hodně těžký odchod ze života dokázali usnadnit a patří jim moje poděkování a vděčnost. Vám pak mohou usnadnit rozhodování a dodat vědomí, že se o Vás, nebo Vaše blízké dokáže někdo postarat doma, když je hodně zle.

Ing. Pavel Dráb



Poděkování Boženy Jandové

Vážení přátelé,

děkuji Vám jménem svým a celé rodiny za útěchu v těžké chvíli při posledním rozloučení s mým manželem. Vaše péče, kterou jste poskytli mému manželovi ještě za života a následně bezprostředně po jeho úmrtí, je obdivuhodná. Hluboce si jí vážím a jsem Vám za ni velmi vděčná.
Dovolte, abych Vám vyjádřila poděkování za Váš citlivý přístup k manželovi a následně nám pozůstalým malým sponzorským oceněním.
Do Vaší nesmírně náročné a obětavé práce Vám přeji mnoho sil.

S úctou, Božena Jandová


Moje maminka

Moje maminka, ročník 1926, věřící katolička, prožívala poslední fázi svého života pozemské pouti relativně zdravá, úžasně vitální, se zájmem o veškeré dění kolem sebe, obklopena svými dětmi, vnoučaty, dobrými sousedy a přáteli. Do poslední chvíle činorodá se zájmem o zahrádku, ruční práce, její vkusné výtvory zdobí interiér bytu i mých dětí.
Po Vánocích 2014 vyvstal zdravotní problém. Nikdo z nás nechtěl věřit tomu, že to bude ta nejzákeřnější diagnóza. Já, vědoma si toho, kolik lásky a péče mně i bratrovi a pak i svým vnoučatům a pravnoučátkům během svého života dala, nechtěla jsem dopustit, aby strávila svůj vyměřený čas života s těžkou nemocí mimo domov. Maminku jsme si přivezli z nemocnice do jejího bytečku ve vilce. Protože začala velmi rychle chřadnout, odkázaná na lůžko, oslovili jsme vás, Domácí hospic Setkání. Bylo třeba speciální polohovací lůžko. I to nebyl problém, sousedé nám vypomohli, neboť i oni před časem sloužili své mamince a toto lůžko vlastnili. Já s bratrem a švagrovou jsme s maminkou trávili veškerý čas a pečovali o ni, bylo nutné podávat léky na tišení bolesti, i to jsme dokázali zajistit.
Celá rodina žasla nad profesionálním přístupem k nemocné mamince i k nám, nad neskutečnou ochotou učinit vše pro spokojenost a to plných 24 hodin denně. Za pomocí příkladné péče sester, za pomocí lékařů, kteří k mamince také docházeli, jsme mamince dopřáli dožít poslední chvíle pozemské pouti mezi svými nejbližšími.
Já děkuji Bohu za to, že maminka mohla skonat v mé náruči.

Marie, 63 let



Poděkování

Dovolte nám touto cestou vyjádřit poděkování a obdiv pracovnicím Domácího hospice Setkání. V době, kdy náš dědeček pan Jiří Sedláček vážně onemocněl, našli jsme jedinečnou pomoc v domácí péči, pro kterou se rodina rozhodla. Právě díky Vaší podpoře, zkušenostem a myšlenkám mohl vážně nemocný dědeček zůstat do poslední chvíle svého života v rodinném kruhu, tak, jak si to přál. Ve vzpomínkách se stále vracíme k návštěvám zdravotní sestry Marcely, která velice odborným a zároveň lidským způsobem pomohla nejen nemocnému, ale celé rodině.
Jako výraz poděkování a podpory společnosti Setkání jsme se rozhodli přispívat na účet společnosti alespoň symbolickou částkou.
Ještě jednou děkujeme a přejeme společnosti mnoho úspěchů do dalšího působení.

Mgr. Petra Sedláčková a Ing. Vladimír Vach
3.12.2014



Setkání...

Nejsem křtěná, nejsem věřící, ale setkala jsem se s Bohem. Musím říct, že to bylo něco nepopsatelného a krásného, něco, co vypovídá o naší věčnosti a na co se nedá zapomenout nebo nad tím mávnout rukou. Stalo se mi to v době, kdy moje milovaná tchyně umírala, a my, rodina, jsme ji díky podpoře Domácího hospice Setkání mohli doprovodit doma. Tolik lásky, něhy a pokory jsem nikdy v této rodině nezažila. Pracovnice z hospice mezi nás vnesly klid a pomáhaly nám nejen zvládnout péči a bolesti maminky, ale i bolest v našem srdci, ukázaly nám cestu. Bylo krásné prožívat poslední chvíle s maminkou, držet ji za ruku, hladit a vzpomínat na společně prožitý život. V posledních dnech svého života už nás maminka často nevnímala, byla velmi klidná. Občas před sebe zvedala ruce, jako by po někom sahala nebo někoho chytala za ruku, jakoby někoho viděla a s někým mluvila. Připravovala se na cestu. Maminka odešla s krásným a klidným výrazem v obličeji. Ten výraz nebyl prázdný ani vyděšený. Nebála se. Těšila se na setkání....

S úctou k Domácímu hospici Setkání, Dagmar z Rokytnice v O.h.



Očima ,,druhé strany"

Domácí hospic? Milé sestry a lékaři. Odborníci ze zdravotnictví. Dobrovolníci. S nimi jsme nebyli sami.

Začátkem roku 2014 bylo zřejmé, že se život naší maminky blíží k závěru. Do té doby byla ve svých letech téměř soběstačná a samostatná. Přišly operace. U onkologických onemocnění se nedá odhadnout, jak dlouho bude poslední etapa trvat. Jedná se o týdny či o měsíce? Po jejím posledním propuštění z nemocnice to vypadalo spíše na dny.

Maminku nejdřív péče v domácím prostředí téměř postavila na nohy. Měla vůli žít. Ovšem nemoc ji brzy upoutala na lůžko a pro nás, především pro moji manželku, to byl nástup do služby na 24 hodin denně. Nepředstavovali jsme si, že se dostaví únava. Maminku jsme měli rádi, to se dá přece zvládnout. Ale ta služba bere energii i při nejlepší snaze. Přátele a okolí nelze neustále zaměstnávat vyprávěním, co to znamená mít účast na životě člověka, který pomalu odchází tělesně, ale hlavně duševně, když s ním přestává být rozumná řeč. Člověka, s kterým jsme prožili celý život.

Ozval se nám domácí hospic. Přijeli sestry i lékař. Najednou jsme nebyli sami. Přijížděli a měnili tu unavenou atmosféru rodiny. Zkontrolovali maminku, poradili s manipulací, hygienou, medikací a pitným režimem, s komunikací s nemocnou. Pokaždé jsme poseděli a sdělovali si zkušenosti a myšlenky, které nám nedávaly klidu. Rozuměli jsme si. Rychle vznikl stav důvěry, nic nebylo tabu. Na každou návštěvu jsme se těšili. Byli ochotní přijet pomoci kdykoliv, ve dne i v noci. Byli nám k dispozici na telefonu pro každou drobnost.

Je to skvělé zařízení, zejména proto, že je vidět a cítit, že u této služby mají srdce. Budou sloužit se stejným zápalem bez ohledu na to, jaký má nemocný nebo jeho rodina vztah k Bohu, k církvím, k politice apod. Jsou k těmto věcem vnímaví a citliví. Není třeba mít před nimi tíseň. Jsme rádi, že byli k dispozici, když jsme je potřebovali. Jsme rádi, že JSOU.

B.Vašíček, Bystré v Orl.horách